Antonov An-22

sovětský transportní letoun

Antonov An-22 (rus. Антей, v překladu Antaios; v kódu NATO "Cock") je těžký vojenský transportní letoun navržený konstrukční kanceláří Antonov v Sovětském svazu. Je poháněný čtyřmi turbovrtulovými motory, z nichž každý pohání dvojici protiběžných vrtulí. Byl prvním širokotrupým transportním letounem a zůstává dosud největším letounem s turbovrtulovým pohonem na světě. An-22 se poprvé na veřejnosti mimo Sovětský svaz objevil na pařížském aerosalonu v roce 1965. Poté většina strojů sloužila v sovětském vojenském letectvu k přepravě velkých nákladů. Navzdory své velikosti a hmotnosti byl schopen vzletu i přistání na nezpevněných plochách. Stále je ve službě u ruského letectva.

An-22 Аntěj
Určenítransportní letoun
PůvodSovětský svaz
VýrobceTAPO
Konstruktérská skupinaAntonov
ŠéfkonstruktérA. J. Bělolipetskij
První let27. února 1965
Zařazeno1967
Charakterněkolik ve službě
UživatelSovětské letectvo
Aeroflot
Antonov Airlines
Výroba1966–1976
Vyrobeno kusů68
Některá data mohou pocházet z datové položky.
 
První prototyp na Hostomelském letišti roku 1991

V roce 1958 zadaly Ozbrojené síly Sovětského svazu požadavek na konstrukci a výrobu letadla schopného přepravit náklady do hmotnosti 80 t včetně nepřístupných oblastí na nezpevněné VPD. Koncem roku 1961 byla zahájena stavba prototypu v Kyjevském prototypovém závodě. Byl vybaven čtyřmi motory Kuzněcov NK-12MV s dvojitými čtyřlistými protiběžnými vrtulemi AV-60 z bombardéru Tupolev Tu-95. První prototyp stroje vzlétl 27. února 1965 z letiště Svjatošino s přistáním na letišti Uzin. Po návratu z pařížského aerosalonu byly motory nahrazené verzí NK-12MA a vrtule upravenými AV-90 s větším průměrem. Jeho koncepce byla podobná jako u předešlého nákladního letadla Antonov An-12, byl však mnohem větší a vybaven dvojitými svislými ocasními plochami, které mu zajišťovaly lepší stabilitu. Přední přetlaková část trupu poskytovala místo pro 29 cestujících. Hlavní nákladní kabina s titanovou podlahou slouží k uskladnění nákladních vozidel a k usnadnění nakládky a vykládky je vybavena dvěma pohyblivými jeřáby a navijáky. Při délce 33 metrů a šířce 4,40 m zde mohou být umístěny i tanky.

V kyjevském leteckém závodu č. 473 v letech 1966-1967 vyrobili 1 prototyp a 2 předsériové stroje. V Taškentu v Leteckém výrobním závodu č. 84 byla zahájena příprava sériové výroby v roce 1962. První z osmi exemplářů ověřovací série byl zalétaný 27. srpna 1966. Sériová výroba dalších 30 probíhala do roku 1972. Na ni navázala výroba 28 letounů An-22A v letech 1972-1976, které se lišily různými konstrukčními úpravami, například dvojicí pomocných energetických jednotek v gondolách hlavního podvozku.

Vyrobeno bylo celkem 68 exemplářů An-22, ze kterých bylo v roce 1993 používáno ještě přibližně 45. Většina z nich sice nese znaky společnosti Aeroflot, jejich hlavní činností jsou však zřejmě vojenské dopravní operace.[zdroj?] Dva stroje An-22 byly modifikovány na An-22PZ k přepravě nosných ploch letadla An-124, pozdějšího uchazeče o titul největšího letadla světa, z Taškentu k montáži do Kyjeva.

Varianty

editovat
An-22 je schopen provozu na letištích s nezpevněnými plochami. Zde An-22 přistává na mezinárodní letiště Gao v Mali, 2016
An-22
Tři původní prototypy postavené v továrně Antonov v Kyjevě na Ukrajině, s prosklenou přídí.
An-22
První výrobní varianta.
An-22A
Vylepšená varianta, modifikovaný elektrický systém a aktualizované rádiové a navigační vybavení, výroba v Taškentu.
An-22PZ
Přestavba dvou An-22 pro možnost přepravy střední sekce křídla nebo vnějších částí křídla strojů Antonov An-124 nebo An-225 externě nad trupem. Osazeno třetí středovou SOP.[1]

Bylo projektováno několik dalších variant An-22, ale nikdy nezačala sériová výroba, např. jaderné letadlo a platforma pro balistické rakety.

Služba

editovat
 
Vzlet An-22

Přes šedesát strojů An-22 bylo ve výzbroji tří vojensko-transportních leteckých pluků SSSR. Jako první převzala An-22 letka 229. dopravního leteckého pluku na letišti Ivanovo-Severnyj v únoru 1967. Později byla jednotka přetransformována do 81. dopravního leteckého pluku. Dnes však An-22 už používá jen 76. Leningradská specializovaná vojensko-transportní gardová eskadra, sídlící na letišti Migalovo, na okraji Tveru. Kromě sovětských vzdušných sil používala několik strojů i konstrukční kancelář Antonov na zkoušky a speciální přepravní úkoly. První letový exemplář byl v roce 1980 přestavěn pro účely přepravy centroplánů a konzol křídla nových letadel An-124 a An-225 z Taškentu do Kyjeva. V průběhu let bylo na základě "Antěje" vypracováno několik verzí: protilodní An-22PLO s dlouhým doletem, námořní hlídkově-záchranný An-22PS, verze pro přepravu nosných a balistických raket a jiné.

Sovětské letectvo

editovat
 
Antonov An-22A přistává na letišti po splnění mise, 2007.
 
Noční pohled na An-22 na letišti v Tveru, 2007.
 
Přední pohled na An-22.
 
Antonov An-22 se spuštěnou nákladní rampou, 2011.
 
Nákladový prostor An-22A
 
Kokpit An-22

V květnu 1968 na území Moskevského vojenského okruhu se v rámci 12. vojensko-transportní letecké divize začalo formování nové vojenské jednotky – 8. vojensko-transportního leteckého pluku. Dne 1. prosince 1968 velitel vojensko-dopravního letectví, generálmajor GK Pakilev, odevzdal pluku bojovou zástavu. Tento den se zároveň považuje za den vzniku jednotky. Ke konci roku 1968 bylo formování 8. vojensko-transportního leteckého pluku v počtu dvou leteckých eskader s letadly An-12.

V polovině 70. let se začala v historii jednotky nová etapa. Na základě direktivy generálního štábu ze dne 16. srpna 1974 se začal pluk přezbrojovat na nový typ letadla – An-22. V té době se již stroje An-22 byly ve výzbroji dvou pluků 8. vojensko-transportní letecké divize: 81. pluku v Ivanovu a 566. pluku v Brjanské oblasti. Zároveň se 8. vojensko-transportní letecký pluk v létě 1975 přestěhoval na letiště Migalovo v Tveru. V roce 1976 bylo přezbrojení na An-22 zcela ukončeno. V témže roce přistoupil pluk k plnění svých úkolů v plné sestavě na letadlech An-22. Letadlový park 12. vojensko-transportní letecké divize vzrostl na 63 strojů a divize poprvé odletěla na plnění úkolů v síle tří pluků s letadly An-22. V roce 1977 řešilo 5 posádek 8. pluku na "Antejích" úkoly spojené s poskytnutím podpory Etiopii. V roce 1978 pomáhali ve Vietnamu a Afghánistánu, přičemž přistání probíhala během bojových operací na letištích Kábul, Bagram a Kandahár. Od roku 1980 pluk plnil státní úkoly spojené s převozem nákladu, techniky a specialistů do Afghánistánu, Libye, Sýrie, Etiopie, Indie, Alžíru, Iráku, Francie, NDR a Bulharska.

V roce 1987, kdy se do výzbroje 566. vojensko-transportního leteckého pluku začala zařazovat nová těžká transportní letadla An-124, se letecký park 8. vojensko-transportního leteckého pluku doplnil "Antěji" ze Sešči. V prosinci roku 1988 12 strojů An-22 dopravilo vybavení, techniku a medikamenty do Arménie, které postihlo zemětřesení, přičemž přepravily 1 000 osob a 15 000 tun nákladu.

Od roku 1986 se posádky pluku pravidelně zajišťovaly převoz personálu ministerstva vnitra a vojenských jednotek do oblastí národních konfliktů; v prosinci 1986 do Alma-Aty, v lednu 1988 do Sumgaitu, v listopadu 1989 do Kišiněva, v březnu 1990 do Baku, v dubnu 1990 do Tbilisi, v květnu 1991 do Frunze, v červnu 1992 do Tiraspolu a v červnu 1994 do Grozného. Navíc v období od roku 1992 do 1995 pluk zabezpečoval odchod západní skupiny vojsk armády SSSR z Německa a v roce 1993 odsun sovětských vojsk z Pobaltí. Od roku 1996 v souvislosti s vyostřením se situace v Jugoslávii a Severokavkazskom regionu Ruska, personál základny plnil úkoly spojené s dodávkami techniky, různého nákladu a jednotek ministerstva vnitra a výsadkových jednotek do Bosny a Hercegoviny, Kosova a Čečenské republiky. S cílem likvidace povstaleckých skupin v Čečenské republice bylo letadly An-22 uskutečněno 118 letů na letiště Mozdoka a Machačkaly; převezeno bylo kolem 1 100 tun nákladu a více než 300 osob.

Začaly se provádět i komerční lety. V období mezi březnem a květnem 1995 převezly do Vietnamu stíhačky Su-27, které Vietnam od Ruska zakoupil. "Antěj" létal složitou trasou zvanou "Ho Či Minova cesta". Od neutrálních vod po břehy Japonska, Jižní Koreji a Číny byl často doprovázen stíhačkami F-16 z americké základny na japonském ostrově Okinawa. V lednu 1998 v souvislosti s rozpuštěním 81. vojensko-transportního leteckého pluku se letecký park migalovských An-22 rozrostl o desítku "Antějů" z letiště Ivanovo Severnyj. V roce 2001 byla v rámci reorganizace 12. vojensko-transportní letecká divize přeznačení na 6. gardovou Leningradskou vojensko-transportní leteckou eskadru, která zároveň zůstala jedinou jednotkou používající An-22. V letech 2001–2004 posádky této vojensko-transportní letecké eskadry (GLVTLE) uskutečnily 265 letů; z toho 18 do Sýrie, 11 do Jugoslávie, 10 do Afghánistánu, 5 do KLDR, 3 do Etiopie, 2 do Alžíru a po jednom do Íránu, Eritrea, Jemenu a Bangladéše. Převoz nákladů pokračoval i v dalších letech; v roce 2007 bylo provedeno 189 letů, převezeno 595 tun nákladu do Tádžikistánu, Uzbekistánu, Alžírska, Eritreje apod.

Odpovědným úkolem bylo i dodání čtyř motorů Klimov RD-33 pro stíhačky MiG-29 na slovenském letiště Sliač a stíhačky Su-27UB na eritrejské letiště Asmera. Letadla An-22 se pravidelně účastní různých leteckých taktických cvičení. V roce 2004 se An-22 zúčastnil společného cvičení zemí SNS s názvem "RUBEZIS 2004", přičemž dovezl 2 vrtulníky Mi-24PN na letiště Kant v Kyrgyzstánu. Koncem srpna 2007 během letecko-taktických cvičení vysadil An-22 bojovou techniku a výsadkáře na letiště Pskov. Posádky 76. gardové Leningradské vojensko-transportní letecké eskadry poslední roky mnohokrát předvedly svou techniku při různých příležitostech, například na letecké show v Moninu v roce 2007. Dnes je 76. Leningradská specializovaná vojensko-transportní gardová eskadra jedinou částí vzdušných sil Ruské federace, která používá těžké transportní letouny An-22 Antěj.

An-22 nebyl nikdy vyvážen, ale v roce 1992 byl An-22 sériového čísla № 01-03 dvakrát krátkodobě pronajat Bulharsku spolu s posádkou, kde létal pod logem firmy "Sigi Air Cargo" s registračním číslem LZ-SGB a ve firmě "Sofia Air Cargo" s označením LZ-SFD. To bylo jedinkrát, kdy bylo možné vidět An-22 létat pod cizí vlajkou. V současnosti je z 68 vyrobených An-22 nadále v provozu přibližně 7 letadel. Jedno z nich je na Ukrajině, kde ho provozuje firma "Avialinii Antonova" a má sériové číslo № 05-09 a registraci UR-09307; vyroben byl v roce 1974. Zbývající stroje provozuje ruské letectvo. Z menší části bylo již 23 vyřazených letadel An-22 a An-22A sešrotováno, přičemž ještě přibližně třicet je zakonzervovaných. Na Ukrajině jsou uloženy 2 ks a zbývající jsou uloženy na letišti Migalovo v Tveru. Tři letadla jsou vystavena v muzeích v Moninu, Ivanovu a Speyeru v Německu. Na letadlech An-22 bylo v 60. a 70. letech 20. století stanoveno 41 světových rekordů, z nichž je nejvýznamnějším let s nákladem 100,4 tuny do výšky 7 848 m (r. 1967).

Nehody a incidenty

editovat
 
Maskovaný Antonov An-22

Sedm sériových "Antějů" bylo mezi lety 1970–1994 zničeno při šesti katastrofách a jedné havárii během nichž zahynulo více než 75 členů posádky a pasažérů. Dvě poslední katastrofy se udály během vzletu z letiště "Migalovo". Dne 11. listopadu 1992 během vzletu do Jerevanu byl v důsledku přetížení (o více než 20 tun) zničen An-22A sériového čísla № 09303, přičemž zahynulo 33 lidí. Druhá nehoda na tomto letišti se odehrála 19. ledna 1994, přičemž byl zničen An-22A sériového čísla № 09331. Zahynulo v něm 7 lidí a za příčinu havárie byla určena námraza na křídle.

Dne 28. prosince 2010 se v Tulské oblasti během návratu z Voroněže na domácí základnu Migalovo zřítil stroj An-22A s registračním číslem RA-09343. Letadlo bylo na zpáteční cestě z letiště Baltimore, kam přivezlo MiG-31. Na palubě An-22 se nacházelo 12 lidí. Nehoda se udála asi půl hodiny po vzletu, kdy se An-22 nacházel ve výšce 7 000 m. V důsledku pádu zahynulo všech 12 lidí na palubě. Havarovaný stroj byl vyroben v roce 1974 a po dlouhém uskladnění byl přeletěn na generální opravu do Ivanova, přičemž začátkem roku 2010 byl zařazen do služby. Po katastrofě byly všechny An-22 ve službě uzemněny spolu s letadly Tu-95MS, která mají podobnou pohonnou jednotku. Zanedlouho však byly lety Tu-95MS obnoveny. Vyšetřování nehody byla ukončeno v dubnu, kdy se objevila informace, že příčinou katastrofy bylo selhání systému řízení. Posádka se snažila zvládnout vzniklý pád do vývrtky, avšak nepodařilo se jí stroj vyrovnat a v poloze dole hlavou stroj narazil do země. Podle expertizy však neměli šanci, protože vše se odehrálo během několika sekund.

Specifikace

editovat

Technické údaje

editovat
 
Pohled zespodu
  • Posádka: 5–6
  • Kapacita: 290 cestujících / 80 000 kg (maximální hmotnost nákladu)
  • Rozpětí: 64,4 m
  • Délka: 57,9 m
  • Výška: 12,53 m
  • Nosná plocha: 345 m²
  • Plošné zatížení: 724,6 kg/m²
  • Hmotnost prázdného letadla: 114 000 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 250 000 kg
  • Max. užit. zatížení: 136 000 kg
  • Kapacita paliva: 43 000 kg
  • Pohonná jednotka: 4 × turbovrtulový motor Kuzněcov NK-12MA
  • Výkon pohonné jednotky: 4 × 11 186 kW (15 000 shp)

Výkony

editovat
  • Maximální rychlost: 740 km/h (399 uzlů, 460 mph)
  • Dolet: 5 000 km (2 700 nmi, 3 100 mi) s max. užitečným zatížením, 10 950 km (5 905 nmi, 6 800 mi) s max. paliva a 45 000 kg nákladu
  • Délka vzletu: 1 300 m
  • Délka přistání: 800 m

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antonov An-22 na slovenské Wikipedii.

  1. Gordon, Komissarov and Komissarov Air International January 2006, pp. 35–36.

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat