Jazyková situace na Ukrajině: Porovnání verzí
Existuje článek suržyk a v něm je mapa s výrazným zastoupením v prostoru mezi Žitomirem, Kijevem, Černigovem, Sumy na severu a pobřežím Černého moře na jihu. Skutečný východ Ukrajiny je suržykově marginální, protože to je oblast jasně ruskojazyčná. značka: editace z Vizuálního editoru |
dopl. |
||
| (Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od 4 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
[[Soubor:UkraineNativeLanguagesCensus2001detailed-en.png|náhled|350px|Rodné jazyky na Ukrajině dle sčítání lidu v roce 2001]] |
|||
{{Upravit|poškozená azbuka v některých referencích}} |
|||
'''Jazyková situace na Ukrajině''' je dlouhodobě charakterizována především existencí dvou převládajících jazyků, [[Ukrajinština|ukrajinštiny]] a [[Ruština|ruštiny]]. |
|||
Na území současné [[Ukrajina|Ukrajiny]] je úředním jazykem pouze [[ukrajinština]], kterou považuje za svůj mateřský jazyk skoro 70 % obyvatelstva. Necelých 30 % obyvatel Ukrajiny však považuje za svůj rodný jazyk [[Ruština|ruštinu]], přičemž nejde pouze o [[Rusové|ruskou]] etnickou menšinu, ale i o samotné Ukrajince. Na Ukrajině žijí také nositelé mnoha jiných jazyků, např. krymští [[Krymští Tataři|Tataři]], [[Moldavané]], [[Romové]], aj. Ukrajinština sama má také mnoho nářečních a sociálních variant. Nejvýraznější sociální variantou ukrajinštiny je tzv. [[suržyk]], nářečí, vycházející z ukrajinštiny a ruštiny. |
Na území současné [[Ukrajina|Ukrajiny]] je úředním jazykem pouze [[ukrajinština]], kterou považuje za svůj mateřský jazyk skoro 70 % obyvatelstva. Necelých 30 % obyvatel Ukrajiny však považuje za svůj rodný jazyk [[Ruština|ruštinu]], přičemž nejde pouze o [[Rusové|ruskou]] etnickou menšinu, ale i o samotné Ukrajince. Na Ukrajině žijí také nositelé mnoha jiných jazyků, např. krymští [[Krymští Tataři|Tataři]], [[Moldavané]], [[Romové]], aj. Ukrajinština sama má také mnoho nářečních a sociálních variant. Nejvýraznější sociální variantou ukrajinštiny je tzv. [[suržyk]], nářečí, vycházející z ukrajinštiny a ruštiny. |
||
V důsledku nové legislativy z roku 2012 bylo umožněno povýšení jazyků, kterými mluví alespoň 10 % obyvatel území, na „regionální jazyk“. Roku 2014 Ukrajinský ústavní soud začal přezkoumávat ústavnost zákona a dne 28. února 2018 označil zákon za protiústavní a zákon byl zrušen. Podle Rady Evropy se tímto aktem nedaří dosáhnout spravedlivé ochrany jazykových práv menšin.<ref>[https://www.hrw.org/news/2022/01/19/new-language-requirement-raises-concerns-ukraine New Language Requirement Raises Concerns in Ukraine]</ref> |
|||
== Historie == |
== Historie == |
||
{{Koláčový diagram|thumb=right|label4=[[němčina]]|ostatní-color=Gray|label7=[[rumunština]]|color7=yellow|label6=[[běloruština]]|color6=LightBlue|label5=[[polština]]|color5=Pink|value7=1|value6=1|value5=2|color4=Chocolate|caption='''Složení jazyků v roce 1897'''|value4=2|label3=[[jidiš]]|color3=Black|value3=9|label2=[[ruština]]|color2=Green|value2=11|label1=[[ukrajinština]]|color1=Blue|value1=73|other=yes}} |
|||
Obecně přijímanou koncepcí o původu ukrajinského jazyka je teorie |
Obecně přijímanou koncepcí o původu ukrajinského jazyka je teorie ruského filologa Alexeje Alexandroviče Šachmatova (1864–1920), podle které se ukrajinština vyvinula z tzv. společného východoslovanského jazyka (rus. oбщевосточнославянский язык, ukr. спільно-руська прамова), kterým se v období raného středověku mluvilo na [[Kyjevská Rus|Kyjevské Rusi]], nacházející se na území dnešní Ukrajiny. Na Kyjevské Rusi fungovala i [[staroslověnština]], která však měla pouze status knižního jazyka. Ze živé společné východoslovanské řeči se později po rozpadu Kyjevské Rusi vyvinuly tři moderní východoslovanské jazyky: ruština, ukrajinština a [[běloruština]].<ref>{{Citace monografie |
||
| příjmení = Šachmatov |
| příjmení = Šachmatov |
||
| jméno = Olexandr |
| jméno = Olexandr |
||
| Řádek 19: | Řádek 19: | ||
| strany = 9 |
| strany = 9 |
||
| isbn = |
| isbn = |
||
}}</ref> Existují i jiné koncepce původu ukrajinštiny: např. |
}}</ref> Existují i jiné koncepce původu ukrajinštiny: např. Jurij V. Ševeljov tvrdí, že se ukrajinština vyvinula přímo z [[Praslovanština|praslovanštiny]].<ref>{{Citace elektronického periodika |
||
| titul = 1. ВСТУПНІ ЗАВВАГИ. Юрій Шевельов. Історична фонологія української мови. |
| titul = 1. ВСТУПНІ ЗАВВАГИ. Юрій Шевельов. Історична фонологія української мови. |
||
| periodikum = litopys.org.ua |
| periodikum = litopys.org.ua |
||
| Řádek 28: | Řádek 28: | ||
Území dnešní Ukrajiny se po rozpadu Kyjevské Rusi ocitlo rozděleno mezi sousední státy. Na západě jej ovládal [[Polsko-litevská unie|Polsko-litevský svaz]], z [[Krym]]u ovládali jižní části Ukrajiny krymští Tataři, a severovýchodní oblasti byly zpravidla sporným územím, ovládaných nejprve [[Zlatá horda|Zlatou hordou]], později [[Moskevské velkoknížectví|Moskevským velkoknížectvím]]. Styky se všemi těmito národy měly na podobu budoucí ukrajinštiny velký vliv. |
Území dnešní Ukrajiny se po rozpadu Kyjevské Rusi ocitlo rozděleno mezi sousední státy. Na západě jej ovládal [[Polsko-litevská unie|Polsko-litevský svaz]], z [[Krym]]u ovládali jižní části Ukrajiny krymští Tataři, a severovýchodní oblasti byly zpravidla sporným územím, ovládaných nejprve [[Zlatá horda|Zlatou hordou]], později [[Moskevské velkoknížectví|Moskevským velkoknížectvím]]. Styky se všemi těmito národy měly na podobu budoucí ukrajinštiny velký vliv. |
||
První snahy o konsolidaci ukrajinského jazyka na území dnešní Ukrajiny se pojí se snahami o katolizaci pravoslavných oblastí Polsko-litevským svazem v 16. |
První snahy o konsolidaci ukrajinského jazyka na území dnešní Ukrajiny se pojí se snahami o katolizaci pravoslavných oblastí Polsko-litevským svazem v 16.–17. století. Proti polským [[Katolicismus|katolíkům]] vedly náboženské i morální diskuse osobnosti tehdejší [[Pravoslaví|pravoslavné]] „Malé Rusi“, jako např. Meletij Smotryckyj a Ivan Vyšenskyj. Již tehdy se vyzdvihovala důležitost vlastního jazyka, který funguje spolehlivě ve světě knih i liturgie. Tehdy šlo však spíše o staroslověnštinu, než o skutečný jazyk ukrajinských mas. Konflikt byl v 17. století postupně vyřešen sériemi [[Kozáci|kozáckých]] povstání (např. [[Chmelnického povstání|povstání Bohdana Chmelnyckého]]), kdy se kozácké vedení rozhodlo připojit svá území východní Ukrajiny k Moskevskému státu výměnou za vojenskou pomoc a náboženskou svobodu. |
||
Jazyková otázka se opět přihlásila o slovo v 18. |
Jazyková otázka se opět přihlásila o slovo v 18. století, kdy začalo být jasné, že silně centralizovaný [[Ruské impérium|ruský stát]] vyvíjí značný kulturní tlak na jím ovládaná území a ve výsledku se ukrajinské obyvatelstvo především ve městech rychle [[Rusifikace Ukrajiny|rusifikuje]]. Odpovědí na tuto situaci bylo [[Ukrajinské národní obrození|obrozenecké hnutí]] podobné [[České národní obrození|českému národnímu obrození]], kde se významné ukrajinské osobnosti snažily o pozvednutí ukrajinštiny na úroveň životaschopného moderního jazyka. Na základě živé lidové řeči byla postupně [[Kodifikace (lingvistika)|kodifikována]] tzv. nová spisovná ukrajinština (ukr. нова українська літературна мова), která byla v praxi používána ukrajinskými spisovateli a vědci, jako byli [[Ivan Kotljarevskyj]], [[Taras Ševčenko]], P. Kuliš, aj.<ref>{{Citace monografie |
||
| příjmení = TEREMKO |
| příjmení = TEREMKO |
||
| jméno = Vasyl |
| jméno = Vasyl |
||
| Řádek 45: | Řádek 45: | ||
}}</ref> |
}}</ref> |
||
Po [[Říjnová revoluce|Říjnové revoluci]] v roce 1917 a následující [[Ruská občanská válka|občanské válce]] byla Ukrajina definitivně připojena k nově vzniklému [[Sovětský svaz|Sovětskému svazu]]. Jedním z programů sovětské vlády byl boj s negramotností a v jednotlivých sovětských republikách se ve 20. letech kladl značný důraz na nacionalizaci jazyka. Na Ukrajině se toto období tradičně nazývá „ukrajinizace“. Během ukrajinizace byl velmi aktivní literární i vědecký život. Ve 30. letech |
Po [[Říjnová revoluce|Říjnové revoluci]] v roce 1917 a následující [[Ruská občanská válka|občanské válce]] byla Ukrajina definitivně připojena k nově vzniklému [[Sovětský svaz|Sovětskému svazu]]. Jedním z programů sovětské vlády byl boj s negramotností a v jednotlivých sovětských republikách se ve 20. letech kladl značný důraz na nacionalizaci jazyka. Na Ukrajině se toto období tradičně nazývá „ukrajinizace“. Během ukrajinizace byl velmi aktivní literární i vědecký život. Ve 30. letech přišlo období [[Kolektivizace v Sovětském svazu|kolektivizace]] a industrializace, které se vyznačovalo zvýšenou migrací obyvatel a jazykovým míšením, kdy se na nacionalizaci již tak velký důraz nekladl. Nehledě na nesporné pokroky v ukrajinské jazykovědě i literatuře ani v SSSR nezmizel konflikt mezi ruskou a ukrajinskou jazykovou kulturou, kdy ruská kultura ve velké míře ovlivňovala (skrze literaturu, divadlo, film apod.) kulturu ukrajinskou a v některých průmyslových městech Ukrajinské SSR zůstávala většina obyvatel ruskojazyčná. |
||
Po rozpadu SSSR a vyhlášení samostatné Ukrajiny byla ukrajinština zakotvena v ústavě Ukrajiny jako úřední jazyk a vyučující jazyk ve školách. Tato politika nové ukrajinizace však nebyla příliš efektivní a ruskojazyčné obyvatelstvo přecházelo na ukrajinštinu jen pozvolna.<ref>{{Citace elektronického periodika |
Po rozpadu SSSR a vyhlášení samostatné Ukrajiny byla ukrajinština zakotvena v ústavě Ukrajiny jako úřední jazyk a vyučující jazyk ve školách. Tato politika nové ukrajinizace však nebyla příliš efektivní a ruskojazyčné obyvatelstvo přecházelo na ukrajinštinu jen pozvolna.<ref>{{Citace elektronického periodika |
||
| Řádek 59: | Řádek 59: | ||
}}</ref> |
}}</ref> |
||
=== Jazykové zákony Ukrajiny === |
|||
Kvůli výrazným etnickým menšinám, především ruské, [[Maďaři|maďarské]] a [[Rumuni|rumunské]], byl pak v roce 2012 přijat jazykový zákon, který povyšoval jazyk dané menšiny na status |
Kvůli výrazným etnickým menšinám, především ruské, [[Maďaři|maďarské]] a [[Rumuni|rumunské]], byl pak v roce 2012 přijat kontroverzní jazykový zákon, který povyšoval jazyk dané menšiny na status „regionálního jazyka“, pokud podíl obyvatel dané menšiny v oblasti přesahoval 10 %. Možnost ustanovit ruštinu jako místní úřední jazyk využila většina oblastí na jihovýchodě země. Využily ji také maďarská a rumunská menšina v některých obcích na jihozápadě. V únoru 2014 [[Parlament Ukrajiny]] tento zákon o regionálních jazycích zrušil. Poté ale prozatímní prezident [[Oleksandr Turčynov]] odmítl toto rozhodnutí podepsat a nepodepsal jej ani jeho nástupce [[Petro Porošenko]]. V říjnu 2014 začal Ústavní soud Ukrajiny přezkoumávat ústavnost zákona a dne 28. února 2018 byl zákon označen za protiústavní.<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Constitutional Court declares unconstitutional language law of Kivalov-Kolesnichenko | periodikum = Ukrinform.net | url = https://www.ukrinform.net/rubric-polytics/2412584-constitutional-court-declares-unconstitutional-language-law-of-kivalovkolesnichenko.html}}</ref> |
||
Nový jazykový zákon vznikl za [[Volodymyr Zelenskyj|Volodymyra Zelenského]] v roce 2019 a ustanovuje jako jediný oficiální jakzyk ukrajinštinu (s výjimkou tatarštiny pro Krym). Podle poradního orgánu Rady Evropy zákon není dostatečně vyvážený a znevýhodňuje ruštinu, což nelze ospravedlnit historickým útlakem.<ref>[https://www.hrw.org/news/2022/01/19/new-language-requirement-raises-concerns-ukraine New Language Requirement Raises Concerns in Ukraine]</ref> |
|||
Otázka jazykových zákonů je zneužívána [[Ruská propaganda|ruskou propagandou]] ve [[Rusko-ukrajinská válka|válce s Ukrajinou]]. Takto na jaře 2014 využili poslaneckého návrhu zákona skupiny radikálů k rozdmýchávání protiukrajinských nálad („chtějí zakázat ruštinu“) a rozpoutání [[Válka na Donbase|války na východě Ukrajiny]].<ref>{{Citace elektronického periodika |
|||
| titul = Jazykové bitvy dělí Ukrajinu. Zákonem chce úplně omezit ruštinu i další jazyky {{!}} Svět |
|||
| periodikum = Lidovky.cz |
|||
| url = https://www.lidovky.cz/svet/jazykove-bitvy-deli-ukrajinu-zakonem-chce-uplne-omezit-rustinu-i-dalsi-jazyky.A170324_165618_ln_zahranici_fas |
|||
| datum vydání = 2017-03-25 |
|||
| jazyk = cs |
|||
| datum přístupu = 2024-03-03 |
|||
}}</ref> |
|||
== Současný stav == |
== Současný stav == |
||
{{Koláčový diagram|thumb=right|other=yes|value1=67.53|label3=[[krymská tatarština]]|color3=Red|value3=0.48|label2=[[ruština]]|color2=Green|value2=29.59|label1=[[ukrajinština]]|color1=Blue|ostatní-color=Gray}} |
|||
Podle údajů posledního sčítání lidu v roce 2001 se na území dnešní Ukrajiny přihlásilo k ukrajinské národnosti 77,8 % obyvatelstva. Druhá nejpočetnější národnost byla ruská, ke které se přihlásilo 17,3 % obyvatel.<ref>{{Citace elektronického periodika |
Podle údajů posledního sčítání lidu v roce 2001 se na území dnešní Ukrajiny přihlásilo k ukrajinské národnosti 77,8 % obyvatelstva. Druhá nejpočetnější národnost byla ruská, ke které se přihlásilo 17,3 % obyvatel.<ref>{{Citace elektronického periodika |
||
| příjmení = |
| příjmení = |
||
| Řádek 74: | Řádek 87: | ||
}}</ref> |
}}</ref> |
||
Ukrajinštinu jako svůj rodný jazyk uvedlo 67,5 % všech obyvatel, ruštinu jako rodný jazyk uvedlo 29,6 %. Nejvíce rusky mluvících respondentů bylo v regionech Doněcké oblasti (74,9 %), Luhanské oblasti (68,8 %) a Autonomní republiky Krym (77 %). Dalšími regiony s vysokým počtem rusky mluvících obyvatel jsou Charkovská oblast, Záporožská oblast a Oděská oblast (tam převažuje |
Ukrajinštinu jako svůj rodný jazyk uvedlo 67,5 % všech obyvatel, ruštinu jako rodný jazyk uvedlo 29,6 %. Nejvíce rusky mluvících respondentů bylo v regionech [[Doněcká oblast|Doněcké oblasti]] (74,9 %), [[Luhanská oblast|Luhanské oblasti]] (68,8 %) a [[Autonomní republika Krym|Autonomní republiky Krym]] (77 %). Dalšími regiony s vysokým počtem rusky mluvících obyvatel jsou [[Charkovská oblast]], [[Záporožská oblast]] a [[Oděská oblast]] (tam převažuje suržyk).<ref>{{Citace elektronického periodika |
||
| příjmení = |
| příjmení = |
||
| jméno = |
| jméno = |
||
| Řádek 106: | Řádek 119: | ||
=== Sociální varianty ukrajinštiny === |
=== Sociální varianty ukrajinštiny === |
||
Stejně jako mnoho jiných moderních jazyků se i ukrajinština dělí podle způsobu jejího užívání různými sociálními skupinami obyvatelstva. Kromě obecné slovní zásoby, kterou zná každý nositel jazyka, existují v ukrajinštině i různé úzce zaměřené varianty (zpravidla [[Lexikologie|lexikální]]). Tradičně se mluví o tzv. profesionalismech (výrazy typické pro konkrétní pracoviště nebo zaměstnání), [[Slang|žargonu]] (řeč užší skupiny lidí, zpravidla expresivně zabarvená) a [[argot]]u (řeč úzké skupiny, nesrozumitelná pro běžného obyvatele)<ref name=":0">{{Citace monografie |
Stejně jako mnoho jiných moderních jazyků se i ukrajinština dělí podle způsobu jejího užívání různými sociálními skupinami obyvatelstva. Kromě obecné slovní zásoby, kterou zná každý nositel jazyka, existují v ukrajinštině i různé úzce zaměřené varianty (zpravidla [[Lexikologie|lexikální]]). Tradičně se mluví o tzv. profesionalismech (výrazy typické pro konkrétní pracoviště nebo zaměstnání), [[Slang|žargonu]] (řeč užší skupiny lidí, zpravidla expresivně zabarvená) a [[argot]]u (řeč úzké skupiny, nesrozumitelná pro běžného obyvatele).<ref name=":0">{{Citace monografie |
||
| příjmení = PONOMARIV |
| příjmení = PONOMARIV |
||
| jméno = Olexandr |
| jméno = Olexandr |
||
| Řádek 119: | Řádek 132: | ||
| strany = 97–102 |
| strany = 97–102 |
||
| isbn = 966-7520-80-3 |
| isbn = 966-7520-80-3 |
||
}}</ref> |
}}</ref> V každodenní komunikaci se na Ukrajině často používá nespisovná hovorová varianta, tzv. prostoriččja (ukr. просторіччя).<ref name=":0" /> |
||
=== Suržyk === |
=== Suržyk === |
||
[[Suržyk]] je neprestižní jazyková varianta, vytvořená smíšením ukrajinštiny a ruštiny. Suržyk je široce používán a podle údajů [[Kyiv International Institute of Sociology]] je jeho zastoupení výrazné v centrální Ukrajině a zejména v široké oblasti ukrajinsko-rusko- |
[[Suržyk]] je neprestižní jazyková varianta, vytvořená smíšením ukrajinštiny a ruštiny. Suržyk je široce používán a podle údajů [[Kyiv International Institute of Sociology]] je jeho zastoupení výrazné v centrální Ukrajině a zejména v široké oblasti ukrajinsko-rusko-běloruského trojmezí, kde funguje jako komunikační prostředek běžného obyvatelstva. |
||
Z lingvistického hlediska lze suržyk charakterizovat jako „chaotické zaplňování mezer ve znalosti ukrajinštiny povrchními znalostmi ruštiny“. Jde tedy většinou o původně ruskou slovní zásobu aplikovanou na ukrajinskou [[syntax]], [[Fonetika|fonetiku]] a [[Tvarosloví|morfologii]]. Suržyk se tradičně považuje za „zkaženou formu jazyka“ a z tohoto důvodu nebývá příliš často předmětem lingvistického zkoumání. Některé studie suržyka zachyceného v umělecké literatuře však dokazují, že suržyk je schopen fungování na všech jazykových úrovních (fonetické, morfologické, syntaktické).<ref>{{Citace elektronického periodika |
Z lingvistického hlediska lze suržyk charakterizovat jako „chaotické zaplňování mezer ve znalosti ukrajinštiny povrchními znalostmi ruštiny“. Jde tedy většinou o původně ruskou slovní zásobu aplikovanou na ukrajinskou [[syntax]], [[Fonetika|fonetiku]] a [[Tvarosloví|morfologii]]. Suržyk se tradičně považuje za „zkaženou formu jazyka“ a z tohoto důvodu nebývá příliš často předmětem lingvistického zkoumání. Některé studie suržyka zachyceného v umělecké literatuře však dokazují, že suržyk je schopen fungování na všech jazykových úrovních (fonetické, morfologické, syntaktické).<ref>{{Citace elektronického periodika |
||
| Řádek 134: | Řádek 147: | ||
}}</ref> |
}}</ref> |
||
Z hlediska [[Sociolingvistika|sociolingvistiky]] se o suržyku dosud vedou spory. Existuje několik teorií: badatelé definují suržyk jako výsledek tzv. superinterference; jako [[pidžin]]; jako formu žargonu; nebo přechodnou fázi v procesu vytěsňování ukrajinštiny ruštinou. Z hlediska funkce se suržyk na jihovýchodní Ukrajině používá v situacích, kdy chce mluvčí vytvořit atmosféru nenucené a neformální komunikace, nebo překlenout sociální propast mezi účastníky hovoru.<ref>{{Citace elektronického periodika |
Z hlediska [[Sociolingvistika|sociolingvistiky]] se o suržyku dosud vedou spory. Existuje několik teorií: badatelé definují suržyk jako výsledek tzv. superinterference; jako [[pidžin]]; jako formu žargonu; nebo jako přechodnou fázi v procesu vytěsňování ukrajinštiny ruštinou. Z hlediska funkce se suržyk na jihovýchodní Ukrajině používá v situacích, kdy chce mluvčí vytvořit atmosféru nenucené a neformální komunikace, nebo překlenout sociální propast mezi účastníky hovoru.<ref>{{Citace elektronického periodika |
||
| titul = Определение 2 |
| titul = Определение 2 |
||
| periodikum = web.archive.org |
| periodikum = web.archive.org |
||
Aktuální verze z 12. 9. 2024, 21:47
Jazyková situace na Ukrajině je dlouhodobě charakterizována především existencí dvou převládajících jazyků, ukrajinštiny a ruštiny.
Na území současné Ukrajiny je úředním jazykem pouze ukrajinština, kterou považuje za svůj mateřský jazyk skoro 70 % obyvatelstva. Necelých 30 % obyvatel Ukrajiny však považuje za svůj rodný jazyk ruštinu, přičemž nejde pouze o ruskou etnickou menšinu, ale i o samotné Ukrajince. Na Ukrajině žijí také nositelé mnoha jiných jazyků, např. krymští Tataři, Moldavané, Romové, aj. Ukrajinština sama má také mnoho nářečních a sociálních variant. Nejvýraznější sociální variantou ukrajinštiny je tzv. suržyk, nářečí, vycházející z ukrajinštiny a ruštiny.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Složení jazyků v roce 1897
Obecně přijímanou koncepcí o původu ukrajinského jazyka je teorie ruského filologa Alexeje Alexandroviče Šachmatova (1864–1920), podle které se ukrajinština vyvinula z tzv. společného východoslovanského jazyka (rus. oбщевосточнославянский язык, ukr. спільно-руська прамова), kterým se v období raného středověku mluvilo na Kyjevské Rusi, nacházející se na území dnešní Ukrajiny. Na Kyjevské Rusi fungovala i staroslověnština, která však měla pouze status knižního jazyka. Ze živé společné východoslovanské řeči se později po rozpadu Kyjevské Rusi vyvinuly tři moderní východoslovanské jazyky: ruština, ukrajinština a běloruština.[1] Existují i jiné koncepce původu ukrajinštiny: např. Jurij V. Ševeljov tvrdí, že se ukrajinština vyvinula přímo z praslovanštiny.[2]
Území dnešní Ukrajiny se po rozpadu Kyjevské Rusi ocitlo rozděleno mezi sousední státy. Na západě jej ovládal Polsko-litevský svaz, z Krymu ovládali jižní části Ukrajiny krymští Tataři, a severovýchodní oblasti byly zpravidla sporným územím, ovládaných nejprve Zlatou hordou, později Moskevským velkoknížectvím. Styky se všemi těmito národy měly na podobu budoucí ukrajinštiny velký vliv.
První snahy o konsolidaci ukrajinského jazyka na území dnešní Ukrajiny se pojí se snahami o katolizaci pravoslavných oblastí Polsko-litevským svazem v 16.–17. století. Proti polským katolíkům vedly náboženské i morální diskuse osobnosti tehdejší pravoslavné „Malé Rusi“, jako např. Meletij Smotryckyj a Ivan Vyšenskyj. Již tehdy se vyzdvihovala důležitost vlastního jazyka, který funguje spolehlivě ve světě knih i liturgie. Tehdy šlo však spíše o staroslověnštinu, než o skutečný jazyk ukrajinských mas. Konflikt byl v 17. století postupně vyřešen sériemi kozáckých povstání (např. povstání Bohdana Chmelnyckého), kdy se kozácké vedení rozhodlo připojit svá území východní Ukrajiny k Moskevskému státu výměnou za vojenskou pomoc a náboženskou svobodu.
Jazyková otázka se opět přihlásila o slovo v 18. století, kdy začalo být jasné, že silně centralizovaný ruský stát vyvíjí značný kulturní tlak na jím ovládaná území a ve výsledku se ukrajinské obyvatelstvo především ve městech rychle rusifikuje. Odpovědí na tuto situaci bylo obrozenecké hnutí podobné českému národnímu obrození, kde se významné ukrajinské osobnosti snažily o pozvednutí ukrajinštiny na úroveň životaschopného moderního jazyka. Na základě živé lidové řeči byla postupně kodifikována tzv. nová spisovná ukrajinština (ukr. нова українська літературна мова), která byla v praxi používána ukrajinskými spisovateli a vědci, jako byli Ivan Kotljarevskyj, Taras Ševčenko, P. Kuliš, aj.[3]
Po Říjnové revoluci v roce 1917 a následující občanské válce byla Ukrajina definitivně připojena k nově vzniklému Sovětskému svazu. Jedním z programů sovětské vlády byl boj s negramotností a v jednotlivých sovětských republikách se ve 20. letech kladl značný důraz na nacionalizaci jazyka. Na Ukrajině se toto období tradičně nazývá „ukrajinizace“. Během ukrajinizace byl velmi aktivní literární i vědecký život. Ve 30. letech přišlo období kolektivizace a industrializace, které se vyznačovalo zvýšenou migrací obyvatel a jazykovým míšením, kdy se na nacionalizaci již tak velký důraz nekladl. Nehledě na nesporné pokroky v ukrajinské jazykovědě i literatuře ani v SSSR nezmizel konflikt mezi ruskou a ukrajinskou jazykovou kulturou, kdy ruská kultura ve velké míře ovlivňovala (skrze literaturu, divadlo, film apod.) kulturu ukrajinskou a v některých průmyslových městech Ukrajinské SSR zůstávala většina obyvatel ruskojazyčná.
Po rozpadu SSSR a vyhlášení samostatné Ukrajiny byla ukrajinština zakotvena v ústavě Ukrajiny jako úřední jazyk a vyučující jazyk ve školách. Tato politika nové ukrajinizace však nebyla příliš efektivní a ruskojazyčné obyvatelstvo přecházelo na ukrajinštinu jen pozvolna.[4]
Jazykové zákony Ukrajiny
[editovat | editovat zdroj]Kvůli výrazným etnickým menšinám, především ruské, maďarské a rumunské, byl pak v roce 2012 přijat kontroverzní jazykový zákon, který povyšoval jazyk dané menšiny na status „regionálního jazyka“, pokud podíl obyvatel dané menšiny v oblasti přesahoval 10 %. Možnost ustanovit ruštinu jako místní úřední jazyk využila většina oblastí na jihovýchodě země. Využily ji také maďarská a rumunská menšina v některých obcích na jihozápadě. V únoru 2014 Parlament Ukrajiny tento zákon o regionálních jazycích zrušil. Poté ale prozatímní prezident Oleksandr Turčynov odmítl toto rozhodnutí podepsat a nepodepsal jej ani jeho nástupce Petro Porošenko. V říjnu 2014 začal Ústavní soud Ukrajiny přezkoumávat ústavnost zákona a dne 28. února 2018 byl zákon označen za protiústavní.[5]
Nový jazykový zákon vznikl za Volodymyra Zelenského v roce 2019 a ustanovuje jako jediný oficiální jakzyk ukrajinštinu (s výjimkou tatarštiny pro Krym). Podle poradního orgánu Rady Evropy zákon není dostatečně vyvážený a znevýhodňuje ruštinu, což nelze ospravedlnit historickým útlakem.[6]
Otázka jazykových zákonů je zneužívána ruskou propagandou ve válce s Ukrajinou. Takto na jaře 2014 využili poslaneckého návrhu zákona skupiny radikálů k rozdmýchávání protiukrajinských nálad („chtějí zakázat ruštinu“) a rozpoutání války na východě Ukrajiny.[7]
Současný stav
[editovat | editovat zdroj]Podle údajů posledního sčítání lidu v roce 2001 se na území dnešní Ukrajiny přihlásilo k ukrajinské národnosti 77,8 % obyvatelstva. Druhá nejpočetnější národnost byla ruská, ke které se přihlásilo 17,3 % obyvatel.[8]
Ukrajinštinu jako svůj rodný jazyk uvedlo 67,5 % všech obyvatel, ruštinu jako rodný jazyk uvedlo 29,6 %. Nejvíce rusky mluvících respondentů bylo v regionech Doněcké oblasti (74,9 %), Luhanské oblasti (68,8 %) a Autonomní republiky Krym (77 %). Dalšími regiony s vysokým počtem rusky mluvících obyvatel jsou Charkovská oblast, Záporožská oblast a Oděská oblast (tam převažuje suržyk).[9]
Po srovnání s údaji z předchozího sčítání lidu v roce 1989 je vidět obecná tendence pomalé jazykové ukrajinizace obyvatelstva, třebaže jde jen o relativně malé změny (ukrajinštinu jako rodný jazyk uvedlo v roce 2001 o 2,8 % obyvatel více než v roce 1989).
Teritoriální varianty ukrajinštiny
[editovat | editovat zdroj]Ukrajinštinu lze podle nářečního principu rozdělit na 3 velké nářeční skupiny (ukr. нарічча): severní, jihozápadní a jihovýchodní. Nářeční skupiny se dále dělí na menší jednotky – nářečí neboli dialekty (ukr. діалекти), a ty se mohou dále dělit na ještě menší mikrodialekty (ukr. говірки), často typické pouze pro jednotlivé obce.[10] Nářečí mají na Ukrajině zpravidla archaický charakter a obecně jsou považována za neprestižní jazykovou variantu.
Sociální varianty ukrajinštiny
[editovat | editovat zdroj]Stejně jako mnoho jiných moderních jazyků se i ukrajinština dělí podle způsobu jejího užívání různými sociálními skupinami obyvatelstva. Kromě obecné slovní zásoby, kterou zná každý nositel jazyka, existují v ukrajinštině i různé úzce zaměřené varianty (zpravidla lexikální). Tradičně se mluví o tzv. profesionalismech (výrazy typické pro konkrétní pracoviště nebo zaměstnání), žargonu (řeč užší skupiny lidí, zpravidla expresivně zabarvená) a argotu (řeč úzké skupiny, nesrozumitelná pro běžného obyvatele).[11] V každodenní komunikaci se na Ukrajině často používá nespisovná hovorová varianta, tzv. prostoriččja (ukr. просторіччя).[11]
Suržyk
[editovat | editovat zdroj]Suržyk je neprestižní jazyková varianta, vytvořená smíšením ukrajinštiny a ruštiny. Suržyk je široce používán a podle údajů Kyiv International Institute of Sociology je jeho zastoupení výrazné v centrální Ukrajině a zejména v široké oblasti ukrajinsko-rusko-běloruského trojmezí, kde funguje jako komunikační prostředek běžného obyvatelstva.
Z lingvistického hlediska lze suržyk charakterizovat jako „chaotické zaplňování mezer ve znalosti ukrajinštiny povrchními znalostmi ruštiny“. Jde tedy většinou o původně ruskou slovní zásobu aplikovanou na ukrajinskou syntax, fonetiku a morfologii. Suržyk se tradičně považuje za „zkaženou formu jazyka“ a z tohoto důvodu nebývá příliš často předmětem lingvistického zkoumání. Některé studie suržyka zachyceného v umělecké literatuře však dokazují, že suržyk je schopen fungování na všech jazykových úrovních (fonetické, morfologické, syntaktické).[12]
Z hlediska sociolingvistiky se o suržyku dosud vedou spory. Existuje několik teorií: badatelé definují suržyk jako výsledek tzv. superinterference; jako pidžin; jako formu žargonu; nebo jako přechodnou fázi v procesu vytěsňování ukrajinštiny ruštinou. Z hlediska funkce se suržyk na jihovýchodní Ukrajině používá v situacích, kdy chce mluvčí vytvořit atmosféru nenucené a neformální komunikace, nebo překlenout sociální propast mezi účastníky hovoru.[13]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ ŠACHMATOV, Olexandr; KRYMSKYJ, Ahatanhel. Korotkyj narys istoriji ukrajinskoji movy ta chrestomatija. Kyjev: Vydavnyče tovarystvo "Drukar", 1922. 184 s. S. 9.
- ↑ 1. ВСТУПНІ ЗАВВАГИ. Юрій Шевельов. Історична фонологія української мови.. litopys.org.ua [online]. [cit. 2020-01-03]. Dostupné online.
- ↑ TEREMKO, Vasyl. Literaturoznavčyj slovnyk-dovidnyk. Kyjev: Akademija, 1997. 752 s. ISBN 966-580-003-5.
- ↑ Всеукраїнський перепис населення 2001 | Русская версия | Результаты | Основные итоги переписи | Языковой состав населения:. 2001.ukrcensus.gov.ua [online]. [cit. 2020-01-03]. Dostupné online.
- ↑ Constitutional Court declares unconstitutional language law of Kivalov-Kolesnichenko. Ukrinform.net [online]. Dostupné online.
- ↑ New Language Requirement Raises Concerns in Ukraine
- ↑ Jazykové bitvy dělí Ukrajinu. Zákonem chce úplně omezit ruštinu i další jazyky | Svět. Lidovky.cz [online]. 2017-03-25 [cit. 2024-03-03]. Dostupné online.
- ↑ Всеукраїнський перепис населення 2001 | Русская версия | Результаты | Основные итоги переписи | Языковой состав населения:. 2001.ukrcensus.gov.ua [online]. [cit. 2020-01-03]. Dostupné online.
- ↑ Всеукраїнський перепис населення 2001 | Русская версия | Результаты | Основные итоги переписи | Национальный состав населения:. 2001.ukrcensus.gov.ua [online]. [cit. 2020-01-03]. Dostupné online.
- ↑ MAKARČUK, Stepan. Etnohrafija Ukrajiny. Navčalnyj posibnyk.. 2.. vyd. Lvov: Svit, 2004. 520 s. Dostupné online. ISBN 966-603-371-2. S. 170.
- ↑ a b PONOMARIV, Olexandr. Stylistyka sučasnoji ukrajinskoji movy. 3.. vyd. Ternopol: Navčalna knyha - Bohdan, 2000. 248 s. ISBN 966-7520-80-3. S. 97–102.
- ↑ Определение 1. web.archive.org [online]. 2012-03-24 [cit. 2020-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-24.
- ↑ Определение 2. web.archive.org [online]. 2012-03-24 [cit. 2020-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-24.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jazyková situace na Ukrajině na Wikimedia Commons
